Jmenuji se Martin Böhmer a jako čerstvý 39-tník jsem si vyslechl diagnózu C910 - akutní leukémie. Již více než rok s nemocí bojuji jako lev. Dnes mi však zbývá jediná naděje a tou je transplantace kostní dřeně.
Pomocí tohoto webu bych rád vyzval všechny, kteří mohou, aby se zaregistrovali do řad potenciálních dárců a pomohli zachránit život.
Jak se to všechno událo?
Žil jsem normální život. Měl jsem práci, splácel hypotéku, sportoval, gymoval, běhal půlmaratony, lyžoval, turistikoval, plaval, rád cestoval, bavil se s přáteli. Snažil jsem se zdravě stravovat, nekouřil jsem, kromě piva a vína jsem nepil, žádné další návykové a psychotropní látky jsem neužíval. Nebýval jsem nemocný, všechny zdravotní problémy se mi obloukem vyhýbaly. I přes tohle všechno se ve mně spustil proces, který nečekaně vyústil v pořádný malér. Připlížil se velice zákeřně: tiše a pomalu.
Tehdy jsem to netušil, ale dnes vím, že to začalo klasickou jarní únavou. Nic zásadního, jen jsem býval unavenější než obvykle. Pak mi začala ubývat fyzička i přesto, že jsem sportoval. Nevěnoval jsem tomu zas tak velkou pozornost, říkal jsem si, že prostě stárnu. Asi tři měsíce před diagnózou C910 se objevily první modřiny, poté petechie, v závěru mi tekla krev z nosu.
Pak přišla tvrdá srážka s realitou.
První fáze léčby byla velice intenzivní. Takřka celý měsíc hospitalizace. Více jak dva měsíce neustálých chemoterapií. Nebylo moc času se litovat, přemýšlet proč právě já apod.
Poté následovala fáze tzv. konsolidací. Šest jednotlivých cca měsíčních chemoterapií různé intenzity a množství. Třetí fáze konsolidace a chemoterapie asparagynáza mi způsobila nejtěžší období mého života. Z těžkého zánětu slinivky jsem se vyhrabával dva měsíce.
Ale finiš se už blížil a i s touto neplánovanou pauzou jsem dokončil konsolidační fázi. Měl jsem před sebou ještě další rok udržovací léčby, ale vnitřně jsem se radoval, že jsem leukémii porazil. Neslavil jsem, chtěl jsem jen začít realizovat některé plány, které jsem si v hlavě během léčby připravil.
Po necelých dvou měsících jsem dostal nejtvrdší ránu v životě. Leukémie se vrátila a boj nekončí. Naopak, právě teď začal. Další možnosti léčby jsou již vyčerpány, zbývá jediná - transplantace kostní dřeně. A tak s nadějí čekám na svého dárce.
Pokud vás zajímají podrobnosti z léčby a moje pocity z celého toho dlouhého roku, přečtěte si můj deníček.
Pomocí tohoto webu bych rád vyzval všechny, kteří mohou, aby se zaregistrovali do řad potenciálních dárců a pomohli zachránit život.
Jak se to všechno událo?
Žil jsem normální život. Měl jsem práci, splácel hypotéku, sportoval, gymoval, běhal půlmaratony, lyžoval, turistikoval, plaval, rád cestoval, bavil se s přáteli. Snažil jsem se zdravě stravovat, nekouřil jsem, kromě piva a vína jsem nepil, žádné další návykové a psychotropní látky jsem neužíval. Nebýval jsem nemocný, všechny zdravotní problémy se mi obloukem vyhýbaly. I přes tohle všechno se ve mně spustil proces, který nečekaně vyústil v pořádný malér. Připlížil se velice zákeřně: tiše a pomalu.
Tehdy jsem to netušil, ale dnes vím, že to začalo klasickou jarní únavou. Nic zásadního, jen jsem býval unavenější než obvykle. Pak mi začala ubývat fyzička i přesto, že jsem sportoval. Nevěnoval jsem tomu zas tak velkou pozornost, říkal jsem si, že prostě stárnu. Asi tři měsíce před diagnózou C910 se objevily první modřiny, poté petechie, v závěru mi tekla krev z nosu.
Pak přišla tvrdá srážka s realitou.
První fáze léčby byla velice intenzivní. Takřka celý měsíc hospitalizace. Více jak dva měsíce neustálých chemoterapií. Nebylo moc času se litovat, přemýšlet proč právě já apod.
Poté následovala fáze tzv. konsolidací. Šest jednotlivých cca měsíčních chemoterapií různé intenzity a množství. Třetí fáze konsolidace a chemoterapie asparagynáza mi způsobila nejtěžší období mého života. Z těžkého zánětu slinivky jsem se vyhrabával dva měsíce.
Ale finiš se už blížil a i s touto neplánovanou pauzou jsem dokončil konsolidační fázi. Měl jsem před sebou ještě další rok udržovací léčby, ale vnitřně jsem se radoval, že jsem leukémii porazil. Neslavil jsem, chtěl jsem jen začít realizovat některé plány, které jsem si v hlavě během léčby připravil.
Po necelých dvou měsících jsem dostal nejtvrdší ránu v životě. Leukémie se vrátila a boj nekončí. Naopak, právě teď začal. Další možnosti léčby jsou již vyčerpány, zbývá jediná - transplantace kostní dřeně. A tak s nadějí čekám na svého dárce.
Pokud vás zajímají podrobnosti z léčby a moje pocity z celého toho dlouhého roku, přečtěte si můj deníček.
